v Moravském krasu

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

Holštejnský rodák a znalec historie hradu nám poskytl informace pravděpodobné historie od počátku až do konce.

Materiály nám poskytl pan Marek Bejček, předseda občanského sdružení Phoenix, které se zabývá údržbou a nezbytnou opravou kolem hradu Holštejn

Historie hradu Holštejna a jeho pánů 

Autor článků : Marek Bejček                                                                                                    

I.část

 

               V malebném krasovém údolí lemovaném skalními stěnami stával kdysi na vápencové skále nad říčkou Bílou vodou mocný hrad Holštejn. Jako v nepřístupném orlím hnízdě se jistě cítili obyvatelé tohoto panského sídla, majíce pod sebou na dlani stejnojmenné středověké městečko.

               Chceme-li však odkrýt prvotní dějiny tohoto sídla, musíme se na chvíli přenést do krajů vinné révy. Tam na Pálavských vrších žil na hradě Děvičky pán z rodu beraních rohů Crha z Ceblovic, který zde zastával funkci purkrabího. Při sporech mezi českým králem Václavem a rakouským Fridrichem Bojovným byly právě Děvičky vystaveny největším útokům, jelikož ležely na pomyslné hranici markrabství považované za klíče k Moravě. Pulkavova kronika česká praví, že v roce 1246  byl Crha při opuštění hradu zajat Rakušany a mučením nucen k vydání hradu. Nepomohlo však ani vydloubnutí levého oka. Po krátkém věznění byl propuštěn v důsledku uzavření míru mezi českým králem a Rakušany.

               Není jisté, zda Crha vlastnil nebo za služby získal území budoucího holštejnska i když je to pravděpodobné, ale jeho nejstarší syn Bohuš se v roce smrti svého otce 1251 píše z Jedovnic. Druhý syn Hartman se podílel se svým bratrem Bohušem na otcových državách. Nejmladší Crhův syn Petr pobýval jako mnich v klášteře dominikánů v Brně, kde byl lektorem. Oba bratři, Bohuš i Hartman, spravovali pravděpodobně Jedovnické panství společně až do přesunu Bohuše do oblasti Přerovska a  zisku Drahotušského panství v roce 1269. Bohuš se vzdává Jedovnického panství ve prospěch svého bratra Hartmana a stěhuje se na hrad Drahouše, jenž nechal zbudovat. Podle hradu Drahouše se pak píše Bohušovo potomstvo v řadě generací.

               Oba bratři kráčeli ve stopách svého otce Crhy a svědčili při podpisu mnoha důležitých listin. Doprovázeli na cestách moravského markraběte a později českého krále Přemysla Otakara II. Zúčastnili se také jeho svatby s Markétou Rakouskou, čímž rozšířil budoucí král své země směrem k Jaderskému moři. Po boku českého krále táhli Jedovničtí páni do války s uherským králem Bélou IV.. V roce 1254 se zúčastnili nezdařené výpravy do pohanských Prus a 26. srpna 1278 nešťastné bitvy na moravském poli, kde je jejich dobrodinec poražen a zabit. Po nástupu Václava II. na český trůn se zprávy o Bohušovi z Drahotuš odmlčují. Až v roce 1288 se zmiňuje Hartman z Holštejna o svém bratru Bohušovi již jako o nebožtíku.

               Za držení Jedovnického zboží Crhou a jeho syny dochází ke kolonizaci lesnatého terénu Drahanské vrchoviny rakouskými přistěhovalci, kteří dávali novým vesnicím německá jména podle lokátorů. O kolonizačních aktivitách obou Jedovnických pánů svědčí názvy obcí Hartmanice (dnešní Niva)  a Bohušín (dnešní Bousín). Podle výzkumů J Doležela však byla víc jak třetina vesnic slovanského původu. Moravského původu bylo bezpochyby městečko Jedovnice a vesnice Hartmanice, Bohušín, Rozstání, Bukovinka zaniklé Vaňkouš, Bohdalůvka, Svatoňůvka  a neznámá ves poblíž Svatoňůvky. K panství náležela řada dalších vesnic, ke kterým se ještě vrátíme.

               Pro správu tak velkého panství se stala Jedovnická tvrz nedostačující, a protože terén Jedovnic nebyl vhodný k vybudování hradu, bez něhož bylo panství nemyslitelné, bylo nutno přemístit sídlo jinam…

 

2. Část

             Místo pro stavbu nového panského sídla, hradu Holštejna, bylo vybráno opravdu výborně. Vypínal se na kolmé, místy až 28 metrů vysoké vápencové skále v blízkosti dnešní stejnojmenné vsi. Název hradu byl odvozen od německého Höhlestein, čili dutý kámen, jelikož skála na které hrad stál, skrývá ve svých útrobách jeskyni. Ta je dnes přístupná otvorem, který byl v dobách obývání hradu zazděn až 4 metry silnou zdí. Hlavní prostora jeskyně plná obrovských balvanů a temných míst budí děs dodnes. Tak jako jeskyně dala jméno hradu, dal hrad zase jméno jeskyni. Hladomorna, nebo chcete-li Lidomorna, sloužila svému účelu po staletí, o čemž svědčí četné nálezy lidských kostí a součástí středověkého oděvu. V jeskynní klenbě se ve výšce přibližně 8 metrů nachází otvor, který pokračuje 15 metrů dlouhou přírodní chodbou. Ta ústila do jižní části hradu a sloužila ke spouštění či vhazování těch nešťastníků, kteří se znelíbili hradním pánům.

               Nyní opusťme toto ponuré místo a vraťme se k vlastnímu sídlu. Těžko si dnes návštěvník dokáže představit na tomto místě poměrně velký hrad s čilým ruchem, s žoldáky hrajíce vrhcáby a s libými tóny flétny znějícími z hradního paláce. Pozorné oko si však povšimne čitelného půdorysu a pobořených zdí, které dobře vypovídají o rozloze hradu.

              Podle M. Plačka se jednalo o jednodílnou bezvěžovou dispozici ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku. V severní části se nacházel hradní palác s reprezentačními prostorami sloužící také jako obydlí pána hradu. Ostatní budovy rozsáhlé zástavby sloužily jako hospodářské a provozní. Na západní straně je hradní plošina oddělena od okolní krajiny přírodní roklí, na jejíž protilehlé straně je patrná přístupová cesta. Ta byla vytesaná do skály a sloužila jako spojnice mezi městečkem a hradem. Z jihu byl hrad chráněn uměle vytesaným příkopem, přes který vedl padací most na plošinu skalního výběžku. Můžeme předpokládat, že toto místo bylo opevněné a plnilo funkci předhradní strážní brány. Odtud vedl druhý padací most do rozsáhlého předhradí, které tvořil předhradní dvůr, bašta, vstupní brány a několik hospodářských budov.

V roce 1992 zde objevil Jiří Moučka středověkou pec na pálení vápna pro stavbu hradu.

           Z hradu nebyl příliš dobrý výhled do kraje. Dá se tedy předpokládat, že k tomuto účelu sloužila hláska na výše položeném místě, o čemž svědčí místní název lokality Strážná. Vodou byl hrad zásobován podzemním potrubím z cca 1 km vzdáleného pramene. Výškový rozdíl mezi hradem a pramenem je 100 m, proto měla voda v níže položeném hradu značný vztlak. Dokončení stavebních prací lze datovat rokem 1268, kdy se majitel hradu Hartman poprvé píše z Holštejna a to na darovací listině zábrdovickému klášteru ve věci vsi Bukovinky.

           Další fází vývoje Holštejnského panství  bylo dokončení kolonizace. Těžce získával středověký člověk z lesa svá políčka nemaje kvalitních mýtebních nástrojů – nové vesnice rostly z krve a potu. I přesto je možné na území bývalého holštejnska napočítat až 27 osad a díky výzkumu Ervína Černého máme dobře zmapovány i ty dnes zaniklé.

           K Holštejnskému panství tedy náležely : Niva, Repechy, Bousín, Otinoves, Rozstání, Holštejn s hradem, Lipovec, Kulířov, Ostrov, Vilémovice, Krásensko, Kotvrdovice, Senetářov, Podomí, Jedovnice s tvrzí, Bukovinka a zaniklé Bohdalůvka, Svatoňůvka, Vaňkouš, Schreynern, Hamlíkov, Dvorce u Kotvrdovic, Harbech, Budkovany, Bystřec, Husí a neznámá ves poblíž Svatoňůvky. Z výčtu je znát, že se jednalo o opravdu velké panství, ale bohužel v takovém rozsahu dlouho nevydrželo…

 

3. část

 

            Nahlédněme nyní z vysokých ochozů Holštejnského hradu na městečko prožívající své denní radosti a starosti.

            Ves, pozdější městečko Holštejn, ležela mezi dnešní vesnicí a hradní skálou ve výšce 470 m. n. m. Mírně zvlněná plošina dodnes nese název Na městečku, i když se nedochovaly žádné terénní pozůstatky po osídlení. Jednalo se o návesní typ osady o rozměrech 100 x 200 m přibližně se čtrnácti usedlostmi. Povrchový sběr keramiky svědčí o osídlení od konce 13. do začátku 16. století. Jediný svědek dávných časů z dob existence městečka je vodní mlýn pod hradem, který stával na toku Bílé vody.

            K městečku náleželo 170 – 200 plužin na čtyřech tratích, z nichž je dodnes používaná západní trať směrem k Šošůvce. Ostatní orná půda se nacházela na dnes zalesněných tratích Plánivy, Bohdalevsko a Hatman. Posledně jmenovaná trať dostala název podle zakladatele hradu Holštejna Hartmana. Výměrem půdy 14 ha na jednu usedlost se Holštejn řadí k nadprůměru. Těžký život ve středověku obyvatelům městečka a pravděpodobně i blízké vsi Bohdalůvky ulehčoval fakt, že se obě osady nacházely v blízkosti hradu, který byl hlavním odbytištěm jejich produktů.

            Pán hradu Hartman z Holštejna zastával v letech 1278 – 1286 funkci brněnského komorníka a byl mecenášem zábrdovického kláštera. Vlastnil také majetky v Dolních Rakousích, získané    pravděpodobně věnem své manželky Alžběty. Poslední zmínka o Hartmanovi z Holštejna (Hartmanns de Holenstein) je na listině Jindřicha a Bluda z Příbora z roku 1302. Záhadou však zůstává, že Hartmanovo jméno je uvedeno také na listině vydané 1. ledna 1315 v Zábrdovicích, kde Hartmann vystupuje jako svědek. Zde se historické prameny rozchází; první možností je, že se jednalo o Hartmanova vnuka, syna Crhy II., který dostal jméno po dědovi. Avšak v pozdějších dobách se již nikde neobjevuje. Druhá, pravděpodobnější verze je taková, že se Hartman po roce 1302 uchýlil na stáří do zábrdovického kláštera, kterému odkázal nemalé majetky. Když pak klášter potřeboval na listině vážené svědky, přiložil k nim svou pečeť i Hartman z Holštejna. Dožil by se sice bezmála 80 let, což na tehdejší dobu byl velmi vysoký věk, ale není to nemožné.

            Hartmanův syn Crha II. (Zerh von dem Holenstein) nedosahoval zdaleka kvalit ani postavení svého otce a děda. Objevuje se na listině ze 14. srpna 1308 sepsané mezi Jindřichem Korutanským a Fridrichem Habsburským o postoupení českých zemí. Vystupuje jako zástavní držitel královského města Podivína. Jako straník Habsburků však zřejmě musel po změně poměrů opustit zemi, nebo krátce nato zemřít, jelikož již není připomínán.

            Po vymření rodu se panství s největší pravděpodobností dostává do rukou krále Jana Lucemburského, který je udělil mocnému rodu pánů z Lipé. Roku 1319 se totiž Jindřich z Lipé rozhodl přesídlit na Moravu, a tak provedl s králem směnu svých držav na žitavsku ve východních Čechách za majetky moravské.

            Z rukou Ronovců se někdy před rokem 1321 dostává Holštejnské panství do držení nejslavnějších Holštejnských pánů. Byli to páni z erbu poloutrojčáří, ze starého moravského rodu Hrutoviců.

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

IV. část

            Prvním pánem z rodu poloutrojčáří byl na holštejnsku Vok I z Holštejna, někdy nazýván otec zakladatel. Pocházel ze starého moravského rodu Hrutoviců, kteří měli v erbu tři pruhy v jednom poli rozděleného štítu. O počátcích a původu tohoto rodu se nám příliš zpráv nedochovalo, stejně tak jako u mnoha jiných šlechtických rodů. Důvodem je patrně to, že předkové rodu nevykonali žádný hrdinský čin, nebo tento nebyl zaznamenán dobovým kronikářem. S určitostí se nedá ani prohlásit, že se jedná o původní moravský rod, a ne o přistěhovaný rod český. Když totiž Přemyslovci mezi léty 1017 – 1029 definitivně získali Moravu, přivedli s sebou pro správu úřadů své družiníky, kteří se až po stabilizaci údělů koncem 11. a během 12. století začali nazývat Moravany.

            Páni z rodu poloutrojčáří se nazývají Hrutovci podle nejstaršího doloženého předka Hruty a jeho synů Dětřicha, Zdislava a Mutiny. Do mohutného rozrodu Hrutoviců patří kromě pánů z Holštejna celá řada šlechtických rodů, z nichž nejznámější byli páni ze Sovince, s nimiž holštejnští páni žili po staletí v přátelství. Navzájem se pečetili důležité listiny a ručili majetkem při obchodních a právních aktivitách. O blízkém příbuzenském vztahu svědčí obliba jména Vok, které se v obou rodech opakovalo v mnoha generacích, a fakt, že mezi oběma rody nedošlo k uzavření žádného sňatku (sňatek s příbuzným byl přísně zakázán a postihován).

            Vok I. z Holštejna (Woccone de Holenstein) se po několika svědčeních na šlechtických a církevních listinách poprvé objevuje i na listině panovnické, a to 13. ledna 1342. Moravský markrabě Karel v ní zbavil benediktinský klášter v Pustiměři svědské jurisdikce. Není proto divu, že když potom již český a římský král Karel IV. opět potvrdil 30. srpna 1348 pustiměřskému klášteru zbavení jurisdikce a všech daní, znovu byl jako svědek přizván Vok z Holštejna. Svou pečeť Vok přidal dokonce i na zakládající listinu Karlovy univerzity v Praze roku 1348. Z téhož roku pochází první zprávy o tom, že si pořídil dům v Brně (domus Wokonis de Holenstein), a to se nám opět potvrzuje 1351, kdy z něho zaplatí daň 19 grošů. Dům pánů z  Holštejna stával na dnešním Zelném trhu v prostoru, kde se dnes nachází Moravské zemské muzeum.

            Vokova politická a společenská moc stoupala, o čemž svědčí například to, že byl přizván spolu s Václavem z Hustopečí ke sporu mezi brněnskými měšťany a cisterciánským klášterem na Starém Brně ve věci odvádění desátků z vinic v Hustopečích. V roce 1353 Vok z Holštejna směnil ves Hamlíkov za državy na severní Moravě, kde získal část vsí Ruda a Dlouhá Loučka. Pravděpodobně tak učinil z důvodu obnovení těžby zlata a stříbra v této lokalitě. Další rozvětvení majetku dokládají písemné prameny, v nichž se uvádí holštejnští páni v roce 1358 jako vlastníci tvrze ve Zdounkách a městečka Zdounky. Spolu s Drslavem ze Šelemberka koupil Vok od Pešíka z Javornic hrad Rabštejn na jižní Moravě s vesnicemi Dubňany a Dukovany. Za nejasných okolností získal holštejnský pán i hrad Vartov na krnovsku, který v budoucnu sehrál důležitou roli v rodě pánů z Holštejna.

            Nemáme zde prostor na popsání celého majetku Voka I. z Holštejna a ani není přesně známo, co všechno vlastnil. Je ale patrno, že se jednalo o příslušníka vyšší šlechty (dominus Wokko de Holenstein), který se ve své době tešil velké vážnosti. Titulem „dominus“ ho oslovovali také někteří členové jiných významných šlechtických rodů.

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

V. část

 

            Vok I. z Holštejna se do konce života aktivně účastnil politického dění, o čemž svědčí jeho účast na dvou zasedáních zemského soudu v Olomouci. Poslední zmínka o něm je z roku 1358 a někdy krátce nato zemřel. Zakladatel holštejnských pánů po sobě zanechává velké potomstvo, avšak dobře zabezpečené značným rodovým majetkem.

 

            Nejstarší syn Pavel se usadil na tvrzi ve Zdounkách; do roku 1368 se po tomto sídle i píše. Od tohoto roku je psán po hradě Týnec (Paulus de Tyncz), který leží na jižní hranici Moravy a Slovenska a který pravděpodobně získal od moravského markraběte Jana Jindřicha. Druhorozený syn Vok II. vlastnil panství Holštejnské. Bezesporu nejvýznamnějším ze synů Voka I. z Holštejna byl jeho třetí syn Půta, který udělal kariéru na markraběcím dvoře Jana Jindřicha. Za věrné služby byl odměněn správou obrovského markraběcího majetku včetně hradů Náměšť (na Hané), Šprálek a Hluboky. Dalším v řadě byl Štěpán, který se píše z Holštejna a Vartova. Hrad Vartov zdědil po svém otci a v dnešním českém Slezsku založil novou větev holštejnských pánů zvanou z Vartova. Nejmladší syn Ješek zvaný Kropáč získal roku 1379 od Sulíka z Konice velké Konické panství s tvrzí a městečkem Konice, hrad Grumberk a 14 vesnic. Vok I. Z Holštejna měl pravděpodobně ještě dcery, a to Dorotu, Elišku I., Adlenu a Annu. Všichni jeho potomci rozmnožili rodový majetek, ale my zde nemáme prostor na potrobnější vylíčení majekových poměrů a transakcí.

 

            Vraťme se nyní na náš hrad Holštejn a k jeho novému pánu, Vokovi II. z Holštejna. Se svými bratry udržoval přátelské vztahy s markraběcím dvorem Jana Jindřicha a dokonce svědčil na jeho závěti roku 1371. Markrabě v ní chtěl spravedlivě rozdělit majetek mezi své tři syny – Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Ti však se závětí příliš nesouhlasili a hrozili si nazájem válkou. Po odsunu Jana Soběslava na církevní dráhu zůstal spor o otcův majetek jen mezi Joštem a Prokopem a  nakonec vyústil v první markraběcí válku v letech 1381 – 1382. Vok II. z Holštejna v ní byl pravděpodobně na straně Jošta. Prokopovi a jeho přívržencům se podařilo obsadit drtivou většinu majetku po bratru Janu Soběslavovi, tudíž ho můžeme považovat za vítěze.

 

            Vok II. nebyl v politickém životě tak aktivní jako jeho otec. Přesto se však objevuje poměrně často jako přísedící zemského soudu v Brně a Olomouci. Zemřel pravděpodobně roku 1384 a zanechal po sobě jediného potomka, syna Voka III. z Holštejna.

 

            Vok III., někdy nazýván starší, žil zpočátku v klidných dobách, avšak v blížící se druhé markraběcí válce v letech 1393 – 1396 se přiklonil na stranu Prokopa. Prodává dokonce i svůj dům na lukrativním místě v Brně, což svědčí o odvracení se od dvora markraběte Jošta, jenž v Brně sídlil. V započaté válce spolu s pány z Boskovic, z Cimburka, z Potštejna, ze Sovince a mnoha dalšími hájil zájmy markraběte Prokopa. V těcho dobách se na Moravě zuřící válka zvrtla v loupení, kořistění a plenění držav stoupenců obou znepřátelených táborů. Hrad Holštejn se stal pevnou základnou stoupenců Prokopových a mnoho nepřátel našlo smrt v již zmiňované skalní hladomorně.

 

            Druhá markraběcí válka skončila nakonec smírem mezi markrabaty, šlechtou a biskupem, což bylo stvrzeno v prosinci 1396 Landfrydem – smlouvou, která zajišťovala na celé Moravě řešení neshod soudní cestou. Nikdo se jistě nepodiví, že smír dlouho nevydržel a začala třetí, nejkrvavější a nejdelší markraběcí válka, na které se významně podílel holštejnský pán se svým (nejstarším) synem, obávaným Vokem IV. z Holštejna.

 

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

VI. část

            Na počátku čtrnáctého věku vypukla na Moravě třetí markraběcí válka mezi Joštem a Prokopem. Oba holštejnští páni, Vok III. a Vok IV., stáli na straně dobyvačného Prokopa, který hned počátkem roku 1399 dobyl se svými lidmi silně opevněné Pohořelice. Markrabě Prokop maje na své straně četné pány a zemany přikázal přepadávat zboží olomoucké kapituly. Církev se bránila vydáním dvou listin. V jedné z nich nabádá 375 Prokopových přívrženců, aby odčinili škody na církevním majetku způsobené loupením, pálením a zabíjením. Mezi dlouhou řadou provinilců nalézáme také Voka III. z Holštejna se svým synem Vokem IV. (Vocco de Hollenstein et Vocco eitus natus). Jelikož tak neučinili, byla na ně uvalena zostřená klatba, která se vztahovala také na všechna místa, kde se zdržovali, tudíž i na holštejnské poddané. Dalším postihem bylo exkomunikování (vyloučení) z církve. Do celé moravské záležitosti se začal aktivně angažovat římský papež Bonifác IX. a vydal 1. července 1399 bulu, ve které předvolává největší škůdce k soudu. Na listině jsou opět uvedeni oba holštejnští Vokové. Předvedení stoupenců Prokopových však nebylo možné, jelikož měli pevnou oporu ve svých zbraních, tudíž na ně bula neměla žádný dopad.

            Na Vánoce roku 1399 vtrhl na Moravu se vým vojskem další Lucemburk, uherský král Zikmund, a olomoucký biskup Jan X. Mráz mu rád postoupil četné hrady a města ve víře, že nastolí v zemi pořádek. Na sjezdu v Jihlavě pak byla uzavřena smlouva mezi králem Zikmundem, markrabětem Joštem, biskupem litomyšlským Jenem a dvanácti českými pány proti Prokopovi a jeho lidem. Zikmundovy oddíly posílené Joštovými vojáky pak dobyly Porkopovy hrady Tepenec a Plankenberk a snažily se neúspěšně dobýt město Litovel.

            Holštejnští páni bojovali prokazatelně na straně Prokopově; zúčastnili se úspěšného dobývání Znojma, ve kterém se poléze markrabě usadil, a loupežných vpádů do Rakous. Mladý Vok IV. se mohl výborně přiučit bojovému umění, a to nejen od svého otce, ale také od dvou hlavních vůdců Prokopových stoupenců, pověstného Jana z Lamberka zvaného pro svoji obratnost a rychlost v boji Sokol a Hynka z Kunštátu se sezením na Jevišovicích zvaného Suchý Čert, noehroženého a krutého válečníka. Oba holštejnští Vokové nepodnikali samostatná útočná tažení jen na církevní a šlechtický majetek, ale ještě před rokem 1400 doslova vyhlásili válku markraběti Joštovi a městu Brnu. Nerozpakovali se napadnout a vyplenit Líšeň a její obyvatelstvo zajmout a mučit.

            V roce 1401 se pokusili Prokopovi přívrženci dobýt města Brno, Jihlavu, České Budějovice a Jevíčko. Kromě posledně jmenovaného se jim to však nepodařilo. Nové tažení na město Jihlavu započalo 19. února 1402 a v noci 20. února nepozorovaně přelezli útočníci po žebřících městké hradby. Útoku veleli Jan Sokol z Lamberka a Zikmund z Křižanova, nápomocní jim byli páni z Ostředka, z Opočna, z Lipé a v neposlední řadě Vok IV. z Holštejna. I přesto, že bojovníků bylo několik set, byli po poplachu ve městě přesilou odraženi a někteří zajati, pravděpodobně i Jan Sokol z Lamberka. Na svobodu zajatce dostalo až tučné výkupné, které městu Jihlavě zaplatil Jaroslav z Opočna a Vok z Holštejna.

            Nyní na chvíli opusťme válečnou vřavu a vraťme se na náš hrad Holštejn. Vok III. z Holštejna měl kromě syna Voka IV. z Holštejna ještě syny Ondřeje z Holštejna a Jiřího z Holštejna a na Jedovnici a dále dcery Markétu, Anežku a Annu II. Chlouba rodu, Vok IV., se původně psal z Lipovce, což svědčí o existenci panského dvora v této blízké vsi. Později se však píše po Cimburku  a Bohuslavicích, ale nepředbíhejme. Ještě se píše rok 1402 a v markraběcí válce se schyluje k nečekaným událostem...                      

 

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

VII. část

 

Král Zikmund zajal spolu s českými pány dne 6. března 1402 svého bratra Václava a uvěznil jej na Pražském hradě ve věži, kde jindy vězněni byli zločinci. To vzbudilo mezi českým lidem velkou nevoli a do čela nespokojených se postavil i moravský markrabě Prokop, který začal sbírat vojsko na osvobození Václava. Zikmund ho však lstí vylákal z pevného hradu Bezděz a dne 6. června jej také zajal. Zatím co krále Václava nechal Zikmund věznit ve Vídni u vévodů rakouských, Prokopa odvezli do Prešpurku. Tento čin rozlítil Jošta, dosud vždy věrného stoupence uherského krále Zikmunda, který proto započal spojenectví s přívrženci krále Václava. Prokopovi stoupenci reagovali na nečekanou situaci tím, že se začali usmiřovat s olomouckou kapitulou. Po vůdci Janu Sokolovi z Lamberka se s ní usmířili i oba holštejnští páni, a to 17. dubna 1403. Na listině vydané v Olomouci vystupují jako svědci nazaretský biskup Jan a opat hradišťského kláštera Viker.

Markrabě Jošt si byl vědom síly bratrových stoupenců, a proto si jejich věrnost zajistil penězi. Brněnská městská rada dostala nařízeno vyplatit Vokovi IV. z Holštejna 600 hřiven grošů po ročních splátkách 100 kop grošů. I když páni z Holštejna disponovali značným majetkem, hotové peníze jim jistě přišly vhod, jelikož vleklé války si vyžádaly nemalé výdaje na vojsko. O finančních poměrech vypovídá nejstarší dochovaná listina vydaná přímo na hradě Holštejně 6. dubna 1404, ve které se Vok III. se synem Ondřejem zavázali splácet dluh 50 hřiven grošů klášteru Svaté Kateřiny v Olomouci.

Zatímco markraběte Prokopa z vězení propustili, králi Václavovi se podařilo z Vídně uprchnout. V Kutné Hoře pak byl uzavřeno přátelství mezi králem a oběma markrabaty, které již nikdy nebylo porušeno. To však těžce nesl král Zikmund, který vešel do spolku s rakouským vévodou Albrechtem IV, a společně vtrhli na Moravu. Právě Albrecht rozhodl, že prvním cílem velkého vojska bude město Znojmo. Obraně Znojma veleli opět zkušení válečníci Jan Sokol z Lamberka a Hynek Suchý Čert z Kunštátu, kteří si na pomoc pozvali své bývalé spojence z markraběcích válek, mezi nimi i pány z Holštejna. Rakouské vojsko napadlo Znojmo 7. července 1404 s obrovskou silou 25000 bojovníků a sevřelo město ze všech stran, kromě příkrých svahů Dyje. Dobře opevněné město odolávalo útokům i přesto, že obránců bylo okolo 1000. Obránci podnikali dokonce i nečekané noční výpady z města zaměřené na poškození obléhacích strojů. Na pomoc Rakušanům se blížil král Zikmund se svými 15000 ozbrojenci a cestou se mu kromě jiného podařilo dobýt strategicky postavenou tvrz ve Mstěnicích, která patřila Vokovi IV. z Holštejna a jeho ženě Kateřině z Mstěnic. Už se zdálo, že se město nemůže spojeným vojskům po šestitýdením obléhání ubránit. Avšak náhoda pomohla obráncům, a to tím, že ve vojsku Zikmunda vypukla úplavice, kterou se nakazila větší část vojska. Vévoda Albrecht IV. na ni dokonce zemřel, a tak se vojska od města kvapně stahovala, nechávaje tam bohatou kořist. Vítězstvím u Znojma byla zachráněna celá zem od dalšího rabování, na čemž měli nemalou zásluhu i stateční obránci z řad holštejnských bojovníků. Zikmund musel na dlouhý čas vyklidit Moravu i Čechy a zem měla čas na zotavenou po vleklých válkách.

            Ne všude však byl úplný smír. Obránci města Znojma získali bohatou kořist, která se měla podle dohody rozdělit mezi zúčastněné šlechtice. Hynek Suchý Čert z Kunštátu však Vokovi z Holštejna a jiným šlechticům podíl nevyplatil, za což byl Vokem žalován o 600 kop grošů. Nejenom že se Hynek zdráhal zaplatit zmiňovaný obnos, ale dokonce napadl holštejnské vozy vezoucí obilí a i s koňmi je odvezl na svůj hrad. Dovršením všeho bylo, že odmítl zaplatit 50 kop grošů, které si půjčil o manželky Voka IV. z Holštejna, Kateřiny z Mstěnic. Tak se z bývalých přátel a spojenců stali nepřátelé, kteří se setkávali už jen u soudů a při šarvátkách.

                                         

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

VIII. část

 

            I přes dřívější neshody s markrabětem Joštem se opět dostali holštejnští páni do jeho obliby a upevnili si postavení na markraběcím dvoře. Koupili opět dům v Brně, i když pravděpodobně ne ten původní, který před markraběcími válkami již vlastnili.

            Roku 1407 Vok IV z Holštejna dobyl a přivlastnil si hrad Cimburk a městečko Koryčany, a to pravděpodobně s písemným souhlasem markraběte Jošta. Marně ho pak žaloval k zemskému osudu držitel hradu Čeněk z Drahotuš, který ho měl v zástavě právě od markraběte Jošta, a to za dlužnou částku 650 hřiven grošů. Holštejnský pán musel mít opravdu pevnou oporu v markraběti Joštovi i v celém jeho dvoře, jelikož potřikrát opakovaný soudní spor s Čeňkem z Drahotuš vždy skončil ve prospěch Voka. Vok IV. se začal psát po hradě Cimburku, a tím se definitivně majetkově oddělil od svého otce Voka III. a bratra Ondřeje, kteří spravovali hrad Holštejn a panství holštejnské.

            Vok IV. se také po boku markraběte Jošta zúčastnil mírového tažení do Rakous a svou pečetí stvrdil dohodu mezi markrabětem Joštem a rakouským vévodou Leopoldem o vzájemné spolupráci při potírání loupežných vpádů na svoje území.

            Dalším majetkovým úspěchem, kterého se Vokovi z Holštejna a Cimburku podařilo dosáhnout, bylo získání hradu Bohuslavice s přilehlými vesnicemi a dvorem. Bohuslavice leží poblíž Cimburka, tudíž se dá předpokládat, že si chytrý pán opět jistě ne zcela čistým způsobem rozšiřoval své chřibské panství. Na rozdíl od hradu Cimburk, který byl pouze v zástavě, hrad Bohuslavice byl v roce 1408 zanesen do zemský desek markrabětem Joštem jako dědičný majetek Voka z Holštejna.

            Holštejnský pán se stával ještě zámožnějším a získával pro sebe četné tvrze, vesnice a dvory, i když ne vždy zákonným způsobem. Dalším zdrojem jeho příjmů bylo čilé obchodování s koňmi, a to se svými, ale i kradenými. Byl to šlechtic, který uměl použít svých dobrých vztahů s markrabětem Joštem a po jeho smrti 18. ledna 1411 i s novým pánem Moravy, s českým králem Václavem IV. Velkou oporu měl také ve svých dobře cvičených žoldácích, kteří svého pána lehce zbavili nepříjemných protivníků. Tak tomu bylo kupříkladu s vypálením Petrovické tvrze vzdálené 9 km od Holštejna. Opět marně ho nepohodlná sousedka Bětka z Osové žalovala k soudu, který Vok vyhrál za přispění markraběcích úředníků.

            Mezitím, co na Moravě jméno pánů z Holštejna získávalo na vážnosti, v královském městě Praze se začínaly pozvolna psát dějiny husitství. Vše začalo již roku 1408, kdy se neshodli čeští a němečtí mistři univerzity Karlovy na počtu rozhodujících hlasů. Čeští mistři tvrdili, že stávající počty a postavení učenců neodpovídají systému zavedenému Karlem IV. při založení univerzity. Vše vyvrcholilo usnesením o odchodu všech Němců z Univerzity Karlovy pod trestem useknutí palce pravé ruky tomu, jenž tak neučiní. Němečtí mistři odešli 16. května 1409 a většina z nich založila univerzitu v Lipsku. Roku 1412 vystoupil mistr Jan Hus proti placení odpustků a nabádal věřící, aby tak nečinili. Za svoje učení o reformách v církvi byl Jan Hus 25. listopadu 1414 kostnickým sněmem uvězněn i přes glejt krále Zikmunda zaručující mu bezpečnost. Po dobu tuhého vězení Jana Husa v Kostnici kázal mistr Jakoubek ze Stříbra, aby se podávalo i prostému lidu Božího těla i krve Páně, a ještě téhož roku se tak stalo.

            Jan Hus byl před koncilem církevních otců v Kostnici prohlášen kacířem a 6. července 1415 upálen na hranici. Český král i česká a moravská šlechta považovali tento čin za potupu Českého království a rozhodli se jednat. Na 2. září 1415 svolal Lacek z Kravař do Prahy představitele šlechty, kteří tam sepsali protestní list adresovaný do Kostnice. Tento list byl na osmi místech zpečetěn 452 českými a moravskými šlechtici. Jako zástupci holštejnských pánů listinu pečetili Vok IV. z Holštejna a Štěpán I. z Vartova. Další sněm šlechticů, kterého se zúčastnil i Vok IV. z Holštejna a na kterém se šlechtici zavázali, že budou zastávat svobodné hlásání Božího slova a že budou plně respektovat učení mistrů Karlovy univerzity, se konal již 5. září v Praze. Schylovalo se k válce, která zasáhla celé České království a měla fatální dopad na velké holštejnské panství.

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

IX. část

            Po první pražské defenestraci 30. července a smrti českého krále Václava IV. 16. srpna 1419 začalo husitství nabírat v naší zemi na síle. Jelikož král Václav neměl žádných legitimních mužských potomků, na jeho místo podle dřívějších dohod nastoupil jeho nevlastní mladší bratr, uherský a římský král Zikmund. Zatímco moravská šlechta Zikmunda přijala za krále podle všech náležitostí a také to ztvrdila v prosinci 1419 v Brně slibem věrnosti, české panstvo nehodlalo přistoupit na jeho požadavky. V březnu 1420 proto vyhlásil papežský nuncius křížovou výpravu proti kacířským Čechům, která skončila porážkou Zikmunda na Vítkově 14. července 1420.

            Vok IV. z Holštejna se patrně zúčastnil jak bitvy, tak korunovace Zikmunda na českého krále v katedrále Sv. Víta 28. července 1420. Nový český král potřeboval mít ve sých službách Voka z Holštejna a jeho bojovníky, kteří měli četné zkušenosti z markraběcích válek. Nemaje však hotových peněz, dal Vokovi do ochrany město Pohořelice, ze kterého měl Vok získat pro sebe 1200 kop grošů, a to za škody, které mu vzikly v Zikmundových službách. Pro holštejnského pána byl boj jeho životem a meč jeho přítelem, proto také vstoupil do Zikmundova vojska, aby naplnil své životní poslání.

            V září roku 1420 oblehla husitská vojska dobře opevněný Vyšehrad, na němž sídlili Zikmundovi přívrženci pod velením Jana Všembery z Boskovic. Husitské vojsko si netrouflo na přímý útok, tudíž se husité rozhodli hrad vyhladovět a donutit ke kapitulaci. Jan Všembera k Zikmundovi vysílal posly s prosbou o pomoc; ten však neměl v danou chvíli dosatatečnou vojenskou sílu. Pokusy zásobovat vyhladovělou Vyšehradskou posádku loděmi po Vltavě i pokusy o smír selhaly. Zikmund se se svým vojskem přesunul ke Kutné Hoře, kde vyčkal na posily od českých a moravských šlechticů a na žoldáky ze Slezska a Lužice.

            Situace na Vyšehradě byla velice vážná, jelikož zásoby došly a obránci museli porazit svoje koně. 28. října se sešel velitel obránců Jan Všembera s husitskými hejtmany a zavázal se, že pokud do 1. listopadu do 7:45 nedostane zásoby potravy nebo nedorazí Zikmundovo vojsko, vydá hrad bez boje. Zato mu byl přislíben bezpečný odchod pro něho a jeho lidi.

            Rozhodující bitva mezi Zikmundem a husity se udála 1. listopadu 1420 a zapojil se do ní pod vedením moravského zemského hejtmana Jindřicha Plumlovského z Kravař i dvoutisícový moravský sbor, ve kterém byla početná holštejnský družina. Vše začalo v 7 hodin ráno pochodem na Pankráckou pláň. Jelikož však uběhla lhůta dohodnutá mezi Janem Všemberou a husitskými veliteli, rozhodli se obránci Vyšehradu do bitvy nezasahovat, čímž zkřížili Zikmundovy strategické plány. V novém narychlo připraveném plánu boje Zikmund rozdělil svá vojska na dvě skupiny. První oddíl se skládal z uherského, slezského a lužického vojska a postupoval od jihu podél benešovské cesty. Druhý oddíl tvořila česká a moravská šlechta a ten dostal daleko težší úkol na strmých jihozápadních svazích. Marně Zikmunda varovali moravští páni před touto riskantní variantou bitvy. Král trval na svém a deokonce označil moravskou šlechtu za zbabělce. První oddíl byl tvrdě odražen orebskými cepyjníky a převážně najatí žoldáci se rozprchli. Moravští páni včetně Voka IV. z Holštejna se ocitli v kritické situaci a začali ustupovat. Ústup jim ztěžoval špatný terén, na kterém se těžkooděnci pohybovali velice pomalu a neorganizovaně. Bitva se změnila v masakr moravských pánů a to až do doby, kdy husitští hejtmani zarazili řádění prostých sedláků. Na strmých Pankráckých stráních ležela v krvi elita moravské šlechty zákeřně pobita a okradena vesničany. Až teprve za dva dny byli padlí na popud husitských kněží pohřbeni do společných hrobů u kostela Sv. Pankráce. Kromě Voka z Holštejna zde našel svou smrt i moravský hejtman Jindřich Plumlovský z Kravař a mnoho dalších významných šlechticů.

            Věřme, že holštejndský pán bojoval s vesničany do posledního dechu a nehodlal se sedlákům vzdát. Smrt ukončila jeho dobře započatou kariéru a stala se pohromou pro holštejnské panství a Holštejn jako takový.

Historie hradu Holštejna a jeho pánů

X. část

            Po tragické smrti Voka IV. z Holštejna 1. listopadu 1420 se dostává obrovské holštejnské panství do rukou jeho synům, Vokovi V. z Holštejna a mladšímu Janu z Holštejna. Oba bratři mohli mít něco okolo dvaceti let, žádné velké zkušenosti, a navíc byla doba husitských válek velice složitá. Kromě panství holštejnského měli na svých bedrech i správu panství cimburského a bohuslavického, které také zdědili po svém otci. Ještě tu byla ochrana a správa města Pohořelice; tu jim však král Zikmund odebral pro nedostatek zkušeností a pověřil tímto úkolem rakouského vévodu Albrechta. Král si však vážil služeb jejich otce, a proto přikázal, že dlužná částka 1200 kop grošů, kterou měli holštejnští páni správou Pohořelic získat, bude vyplacena ve splátkách z daní města Brna.

 

            Zatímco mladší z bratrů Jan za husitských válek zemřel neznámo na které straně, Vok prokazatelně přešel z nezjištěných důvodů po roce 1421 do tábora moravských radikálních husitů. Ani v jejich řadách však neprokázal nic z kvalit svých předků, kteří se na každé válce snažili obohatit nebo alespoň zviditelnit. Vleklá válka ho naopak nutila vydržovat početnou vojenskou družinu, čímž se zadlužil na celý život a po částech rozprodal celý majetek zděděný po otci. Za jediný záchvěv moudrosti můžeme považovat prodej cimburského panství svému příbuznému Štěpánu II. z Vartova, a to v září roku 1429.  Alespoň toto panství, které jeho otec Vok IV. z Holštejna vydobyl mečem a pomocí styků na markraběcím dvoře, zůstalo v rukách příbuzného rodu.

 

            Po bitvě a porážce radikálních husitů u Lipan 1434 sepsali Moravané s markrabětem    Albrechtem Rakouským Landfryd, čili dohodu o klidu na Moravě. Mezi pečetiteli se objevují také zástupci pánů z Holštejna, a to Vok V. z Holštejna, jeho strých Jiří z Holštejna a z Jedovnice a Štěpán II. z Vartova a z Cimburka. V prosinci 1434 se konalo v městě Táboře rokování představitelů kališnicky smýšlejících měst, kteří se radili, co dělat dál po prohrané Lipanské bitvě. Vok V. z Holštejna jim z nepochopitelných důvodů jako jediný šlechtic v zemi poslal dopis vyjadřující podporu.

 

             Holštejnský pán musel být opravdu ve velkých dluzích, jelikož 7. února 1437 prodal Heníkovi z Valštejna a ze Židlochovic holštejnské panství s hradem Holštejnem, po kterém se jeho rod psal od roku 1321. Jelikož přišel i o panství bohuslavické a veškeré svoje menší statky, dožil v nekonečných soudních sporech ve svém domě v Brně po boku své ženy Kateřiny z Kněžic. Potomek velkých holštejnských Voků zemřel v březnu 1466 nezanechávajíc po sobě žádných známých mužských potomků, čímž vymřel slavný rod pánů z Holštejna.

 

            Holštejnské panství bylo časem rozděleno na menší správní celky a vlastní hrad měnil majitele. Dokonce se dostal opět do rukou pánů z rodu poloutrojčáří, pánů ze Sovince, čili vzdálených příbuzných holštejnských pánů. Hrad získal Půta ze Sovince a z Doubravice od pánů z Valštejna a v jeho správě byl až do roku 1483. Dalšími majiteli se stali do roku 1511 páni z Boskovic, kteří ho následně prodali Hynkovi z Popůvek. Nový pán hradu však sídlil na své tvrzi v Pozořicích a na údržbu tak velkého hradu neměl zřejmě patřičnou hotovost. To mělo za následek, že již v roce 1531 je hrad uváděn jako pustý a stejnojmenné městečko pod ním bylo opuštěno do roku 1550. Jako jediný svědek hradních časů se zřejmě zachoval pouze mlýn pod hradem, který vesele klapal na toku Bílé vody od středověku až donedávna.

 

            Vlastní hrad odolal husitským i česko-uherským válkám a jeho osud byl zpečetěn stavbou panského dvora, když posloužil jako zdroj stavebního kamene. Dvůr byl dostavěn v roce 1717 a jeho rozparcelováním v roce 1791 byla založena nová ves Holštejn.